Věřili byste, že tu už oxiduju šest let? Já taky ne.

Leden 2017

oh my... it's 2k17.

3. ledna 2017 v 21:52 | Loan |  nesmysly v hlavě
Hiii mí drazí přátelé,
ano. Pro vás bohužel vám tu budu oxidovat i tento rok. I když ne už tak aktivně, ale to je už jiná záležitost.
Přijde mi, že ten rok 2016 hrozně rychle utekl. Fakt... jako by ani nebyl nebo jako bych byla rok někde mimo a vzbudila se v roce 2017. Docela děsivý, nemyslíte? Snažím se vzpomenout, co se v ten rok vůbec dělo. Vzpomínám si jen ale na padlé hvězdy a jak všichni nadávali, jak strašný rok to byl. Heh... já se k těm lidem přidávám. Opravdu to byl hrozný rok... upřímně? Pro mě jeden z nejhorších vůbec. Když se někde zmíní rok 2016, vzpomenu si jen na ošklivé vzpomínky a no, znáte to. Špatných vzpomínek se nejde zbavit snadno. :-) Většinou vás provází po celý váš život.
Zároveň to byl ale rok, během kterého jsem zažila hezké i ošklivé vzpomínky. Rok, během kterého jsem prošla spousty změnami. To nejen fyzicky, ale i psychicky. Bohužel. Nechci vám kazit začátek roku svým pesimismem, tak se budu snažit si hrát na toho optimistu. Zatraceně... ani netušíte, kolik věcí se od září stalo.
No samozřejmě, škola. Na to, že se jde v září do školy po dvou měsících, tak byl pro mě v tom roce jeden z nejlepších. Vše šlo hrozně v pohodě, krásně mi vše vycházelo a já nemohla nic víc, než se jen spokojeně usmívat, jak vším hezky prolízám. Prostě takový to sluníčko plné optimismu, který šíří dál, jako vždy. Protože jsem mezi lidmi byla vždy ten optimista.
Na začátku září jsme celá třída pomáhali na jedné akci. Byla tam hromada lidí a potkala jsem tam i svou bývalou spolužačku, se kterou jsem tam taky byla většinu dne. Protože je fajn se zas vidět s někým, koho máte fakt rádi. No... řekněme, že jsem se tam seznámila s klukem. Takovej moc zajímavej a ani nevíte čím. Ale prostě jste toho kluka viděli jinak, než ostatní. Připadal vám jiný. A normálně se mi tyhle věci nestávají, protože... přiznejme si to. Tohle se stává jen ve filmech nebo tak. Upřímně se mi stalo poprvé, co mě kluk oslovil... jen tak. Já úplně celá puf a v hlavě jen wtf a skoro o sobě nevěděla. Nebudu si hrát na Austenovou a povím vám velmi zkrácenou a stručnou verzi. S tím klukem jsem nakonec i chodila. Yay, lucky me. Jo, bylo to všechno strašně hezký a hrozně cute a všechno... úžasný a tak. Ale co čekáte od vztahu na dálku?
Přesně tak, nevydrží. No jo, mrzí mě to ještě teď. Ani nebudu předstírat, že je jednoduché o tom mluvit takhle veřejně, heh.
Po tom jako by mě postihla druhá puberta. Akorát v horším.
Všechno se na mě začalo sypat, jak doma, tak ve škole. Jsem na tom psychicky hůř, mám nějaké poruchy. A řekněme, že jsem začala tak trochu 'rebelizovat'. Jít proti proudu a nedržet se těch typických vietnamských stereotypů a stal se ze mě hrozný pesimista. Začala chodit do zakouřených hospod s pár buddies a takový věci s alkoholem atd. Neslavila jsem ani Vánoce a ani nijak jsem neoslavovala nový rok a ani žádný jiný svátky. Protože proč dělat takový cavyky jen kvůli svátkům, který nejsou ničím jinačí než běžné dny? :D Ráda bych se k tomu vyjádřila tak o pěti stránkovém slohu, ale to by stejně nikdo nečet. Krom toho, že jsem začala mít deprese, poruchy a všechny tyhle sračky a vůbec... tyhle děsně emo things stranou.
Není to kdovíjak důležitý, ale moje hlava je teď blond. Víte co, jedna taková zbytčná informace vás nezabije, proto. Z tmavě hnědé (ne, nebyla to černá, jen velmi tmavě hnědá) na světle hnědé. Ze světle hnědé na medovou. Z medové na zrzavou. Ze zrzavé zpět na medovou (mají skoro stejný odstín, jen medová je hnědší).
Z medové na světle hnědou. Z hnědé na platinovou blond. Z platinové blond... vypadá to jako
dunová. A ano, ani v tomto roce se nechystám jít zpátky ke své přírodní barvě.
Akorát s tím budu muset počkat, jelikož jsem si zkrátila vlasy (kdo ví kolik cenťáků, ale takových 20 určitě) a udělala si ofinu. Která se mi přestala líbit, takže si je teď budu jen zesvětlovat a až mi konečně zpátky dorostou vlasy, půjdu na pískovou. A z pískové se ještě rozhodnu, která to bude příště. Ale pravděpodobně na nějakou netradiční.
Eh, proč jsem začala být taková jaká jsem teď? Řekněme, že mě přestalo bavit mít jen jednu barvu na hlavě. V tý tmavý byla trochu tma. A nebavilo mě poslouchat, co hezkého má moje maminka na srdci (ne, s rodiči nemám moc dobrý vztahy, škoda). Dalo by se říct, že jsem se chtěla lišit od těch vietnamských dětí, kteří si na rodiče nic nedovolí, protože jsou přísní. Přestalo mě bavit si srát na hlavu i od rodičů a začala brát frázi 'žijeme jen jednou' vážněji.
Docela mě rozesmává, jak se na mě ale lidi začali víc dívat. Protože blonďatýho asiata nepotkáte každý den. Je to docela nepříjemný, jelikož nemám ráda pozornost. Ale nejlepší jsou ty odsuzovačný pohledy od těch staříků (věřte, že nejen od nich), kteří si vás projíždějí od hlavy k patě, kdy si pak po minutě přejíždění vaší postavy v hlavě řeknou: "jo, je to naprostý blázen!". Protože ono je naprosto šílené se barvit na blond!! :O Jsem považována za podivína, autistu a šílence. Zavolejte někdo prosím na psychárnu, protože se musím jít léčit! Tragédie.
Už čekám jen na to, kdy někoho z těch důchodců (nejen je) chytne infarkt.
Správně, momentálně bych se měla učit. :-)
No na závěr už zbývá asi jen... něco velmi optimistického, že? Eh... dělejte... to, co uznáte za vhodné...? Ne, nic srdceryvnějšího mě bohužel nenapadlo. :-( Možná příště,
photobucket.com, google.com a ze svého počítače/mobilu.